Putinovo Rusko - „Tento les patří mně a to, co je za ním, je také moje" III.

Vladimír Putin je politik, který ví, že v politice není důležité, co je skutečné. Důležité je, co připadá skutečné těm ostatním (naivním). Tedy to, co prodávají média, jeho spojenci, apologeti, podporovatelé (otevření i skrytí), a co ti naivní „kupují“ a co se stává v současnosti obecným názorem. „Pokud se to (pozn. nynější stav na Ukrajině) někomu líbí, chce žít v podmínkách polookupace. My to ale dělat nebudeme. Nechystáme se ovšem s nikým válčit, chceme se všemi spolupracovat,“ prohlásil před několika týdny ruský prezident Putin, aby to ihned svými reálnými činy bez mrknutí oka popřel.

Rusové slaví v médiích (zasloužený) úspěch. Jsou skvělí! V Česku víc než, kde jinde.  Poslanec Ivan Gabal nedávno připomněl, že má Rusko v Česku suverénně nejvyšší počet diplomatických a administrativních pracovníků ze všech zahraničních ambasád. Vedle velvyslance je to dalších 141 lidí! V oficiální diplomatické listině jich je zapsáno zhruba jen 70. Zbytek tvoří registrovaní administrativní pracovníci, například řidiči, sekretářky atd. Srovnáme-li to s jinými, tak Spojené státy mají v Praze cca 70 lidí, Číňané jen 28. Rusům se u nás povedlo zacílit na něco, co je součástí DNA mentality téměř každého našince – víra (v celosvětovou) konspiraci. Běžný český občan vám s bohorovným klidem u večeře sdělí, že za vším, co se děje kolem nás, stojí cizí síly (CIA, FSB, NSA, MI 6), schopné zmanipulovat cokoliv a kdykoliv v reálném čase. Je to čistý fatalismus v každodennosti – „Tak to prostě je a já to vím, že je to tak a ne jinak!“ Mezi našinci tolik oblíbené konspirační teorie nás nenutí přemýšlet (to bolí), tázat se, hledat logické nesnáze atd. Často naplňují (nepřesně interpretované) teze Occamovy břitvy: „Správnou je ta teorie, která je jednodušší, a kdy ze dvou jevů je akceptovatelnější ten, který je jednodušší nebo pravděpodobnější.“ Je to takové, až to musí být pravda.

Prohlásil-li Vladimir Putin ve svém výročním projevu (r. 2005): „rozpad Sovětského svazu za největší geopolitickou katastrofu 20. století," jistě tím neříká, že se mu po SSSR stýská, jak je to u nás částí českých politiků, komentátorů vykládáno. Pouze tím odmítl Gorbačovovu a Jelcinovu politiku. Gorbačov v Praze v r. 1987 odmítl Brežněvovu doktrínu a jakékoli omezování státní suverenity vůbec a dodal: „Drželi jsme je silou. Nyní tu sílu nemáme." Gorbačov se domníval, že tím posílí vazby těchto států na „obrozující se“ Sovětský svaz. Hluboce se mýlil. Gorbačovovo postavení rychle sláblo. Armáda, strana, KGB a vojensko-průmyslový komplex se 19. srpna 1991 pokusili Gorbačovovou internací na Krymu zabránit „rozvrácení Sovětského svazu." Převrat však ztroskotal. Lidé uposlechli výzev Borise Jelcina v „grandiózním okamžiku ruských dějin," žádajícího bezodkladný návrat Gorbačova a vyzvání k celostátní generální stávce. Přesto byl Gorbačovův pád z piedestalu jistý. Vladimír Putin chce (potřebuje) revizi pogorbačovského vývoje.

Posledním dnem r. 1999 se Jelcinovou rezignací stal Putin prezidentem a ukončil desetiletou éru romantického blouznění. Měl štěstí. Po 11. září 2001 EU a USA prakticky končí s kritikou Putina za necitlivý přístup k čečenskému problému.  Hospodářství začalo těžit z vysokých cen ropy a zemního plynu. Zlepšil situaci v zemědělství. Vyhlásil boj proti tzv. oligarchům a omezil svobodu médií (NTV, TV-6) - zrodil se putinismus.

Řídit nejrozlehlejší zemi na světě z jediného centra je nemožné. Putin vytvořil 7 federálních okruhů, v jejichž čele stanuli tzv. političtí představitelé prezidenta. Hranice federálních okruhů se téměř přesně shodovaly s původními hranicemi okruhů působnosti vnitřních vojsk a šest ze sedmi jmenovaných „generálních gubernátorů" pocházelo z tzv. silových struktur.

Vladimír Putin po určité stabilizaci Ruska chce, aby bylo ctěno. Avšak respekt vynucovaný hrozbami je velmi nejistý. Až budou mít blízcí i vzdálenější sousedé argumenty k tomu, aby respektovali Rusko ne proto, že se ho obávají, ale proto, že si ho váží, bude to dobrá zpráva pro svět, ve kterém žijeme.